Byly Vánoce roku 1948. Našemu oddílu (3. oddíl Blesk) bylo 1,5 roku! Vánoce byly tehdá ještě bílé, ne jako nyní - blátivé, zelené. Svatý Martin tehdy přijíždíval na bílém koni a sníh často vydržel až do jara. Klouzačka pro nás bývala běžnou zábavou odpoledne po vyučování. Sáňkovalo se od Kalvárie, parkem v tehdejším úvoze, dnes zasypaném (ulice Prokopa Holého), přes Žižkovu ulici až k Ostrovu, k řece.

Na 26. prosinec 1948 na 2. hodinu odpoledne byla svolána do srubové klubovny na Kalvárii oddílová vánoční beseda, v krojích. Zelená košile se šátkem, manžestrové kraťasy, podkolenky. V krbu praskal oheň, vedoucí i kluci se scházeli. Z okna jsme pozorovali příchozí. Trousili se v zimních kabátech a teplácích, prošlapávali cestu sněhem. Tehdy na Kalvárii stála pouze klubovna a vedle jeden dům pana Štirského. Jinak holý kopec vystavený větru a vánici.

Vtom vidíme švarného skautíka jak si vykračuje v mrazu jen v košili a kraťasech s holýma kolenama - kroj podle předpisu - ale kroj letní! Zimní kroje nebyly. Kdo to je? Zdenek D. Vešel dovnitř celý zmrzlý - ale předpisově oděný! (Pod košilí měl tričko, jak se ukázalo). Zahřál se u krbu teplým čajem. Jestli z toho nebyl marod již nevím, asi ne. Nebyl žádný padavka, i když přišel z druhé strany města, z Humpolecké ulice. Přežil, vystudoval, stal se lékařem odborníkem na tropické nemoci, v roce 67 emigroval do USA a snad tam dosud žije (jestli se nepřidal k indiánům, cestovatel jeden!!).

Ale ještě k té vánoční besedě s nadílkou. Tehdy všechny potraviny byly na tzv. potravinové lístky, hlavně cukr. Omezené množství na osobu. Tak se vánočního cukroví doma nemohlo mnoho dělat. Na besedu proto přinesl každý pár kousků z domova. Abychom měli čím osladit čaj, tak přinesl zástupce vůdce oddílu Jirka Č. z domova krabičku hroznového cukru. Ten se vyráběl za války, a i po ní, z bramborového škrobu chemicky. Jeho rodiče totiž pracovali v Amylonu za tratí a dostávali "deputát". Byly to takové pěnové krychličky různých barev, velikosti mýdla. Však jsme jim taky říkali "mejdlíčka". No a když jsme to dali do čaje tak to plavalo, rozpouštělo se to. Vypadalo "to" jako "šedá příšera"! Ale sladilo!

Popíjeli jsme, mlsali, zpívali, povídali si. Někdo dostal i dárek. Když jsme se k večeru rozcházeli, tak jsme Zdeňka přece jenom něčím zateplili. Snad dekou.

František Jelínek - REN

Tento článek byl přečten již 1521 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook