Letošní jarní skautskou víkendovku bylo rozhodnuto udělat trochu netradičně. Žádné zamlouvání základny, vymýšlení časově našlapaného programu atd., ale batoh se stanem a kotlíkem na záda a alou někam na puťák. Zároveň jsme si všechno měli připravit a vymyslet sami my skauti. Během dubnových družinových schůzek se tak pomalu začal rodit obrys trasy podél Sázavy, jídelníčku, seznamu vybavení a dělby dalších úkolů, abychom se konečně předposlední květnový víkend mohli v desetičlenném týmu sejít na nádraží v Havlíčkově Brodě, odkud jsme vlakem vyrazili do Smrčné.

Začali jsme zvolna a vycházkovou rychlostí se přesunuli na Stvořidla. Sehnali jsme dřevo na oheň, rozdělali stany a začali vařit večeři, která se skutečně povedla. Což ocenil i Cid, který vzápětí dorazil vlakem z práce z Prahy a pochválil nám tu kulinářskou dobrotu. Ve zbytku večera jsme již jen debatovali u ohně a poměrně brzy se uložili ke spánku v očekávání, co přinese zítřek.

Den 2.

Vstali jsme a snídaně se přiblížila. Byly párečky tzv. Babišky a spolu se Samsony* vytvořily dokonalé souznění chutí. Byly tak jemné, lehké a chutné, že zmizely, jako když vítr odfukuje igelitový pytlík. Rychle a bez slitování. No po takto slibném začátku jsme složili stany, naplnili lahve vodou a putovali jsme zase o dům dál. Dál ke sluneční zátoce, kde kdysi tábořil Jaroslav Foglar - Jestřáb s pražskou Dvojkou a kde se odehrály příběhy Hochů od Bobří řeky. Když Cid zjistil, že knihu nikdo z členů výpravy krom něho a Lišáka nečetl, bryskně stáhl pirátskou kopii z internetu a jal se předčítat. Po pár kapitolách jsme si dali vzácný pokrm zvaný jablko, připravili oheň a na ohni v kotlících ukuchtili oběd, jímž byly špagety. Po zahlazení stop po vaření jsme náš cíl upřeli k Ledečskému hradu. Ještě před prohlídkou jsme si však dali další pochoutku. Šušká se o ní jako o zmrzlině. Hrad samotný byl vcelku obyčejný, skoro jako každý druhý hrad. Avšak něco bylo jiné. To průvodce byl ten, co opravdu zaujal každého návštěvníka. Nejspíš kvůli tomu jak vyhlížel. Piersing tu a tam, tam a tu, anebo tu tam. Piersingu bylo mnoho a nechyběla mu ani chlapácká kozí bradka, která spolu s úzkým copem vzadu na hlavě, vypadala opravdu šik. Stylový, spíše recepční, ovšem o hradě moc nevěděl. Spíš tahal z kapes poslední slova, na která si vzpomněl, když tu byl na poslední prohlídce s posledním skutečným průvodcem. Sice moc netušil, ale alespoň oživil situaci, a navíc dokázal bravurně odpovědět na otázky nějakého plešatého pána. Dalo by se tedy říct, že to zvládl. Vcelku odpočatí, protože těsně před prohlídkou Cid krátil čekání četbou, jsme se s hlavou vztyčenou, vydali na další cestu.

Avšak ne ledajakou cestu. Doslova strastiplnou. Náplň cesty se skládala z pár dlouhých kopců, které měli jen jeden jediný konec, který byl naneštěstí pro nás v nedohlednu. To jsme ale nevěděli, a tak, odpočatí a neseznámení s budoucí cestou jsme vyrazili. Šlo to snadno. Tedy snadno do chvíle, kdy si kopec, horký letní vzduch a bezvětří, stany a Samsoni po batozích i s ostatními věcmi, vybrali svou daň. Vyjít na vrchol byl těžký úkol a kopec byl silný nepřítel, ale muži byli silnější a tuto strast jsme překonali. Po tomto incidentu jsme zamířili do údolí k zřícenině hradu Chřenovice, kde jsme se chtěli utábořit. Plány nám však překazil zákaz táboření a uvelebili jsme se tak o kousek dál na louce. Když se tak stalo, vydali se někteří na koupel do řeky, po které jsme si již konečně mohli sednout a dopřát si naší vysněnou večeři. To hlavní, co bylo naším hnacím motorem pro cestu kupředu. Májka s vybranými Samsony z Jirkova chovu. Po náročném dni se šlo konečně spát.

Den 3.

Několik z nás vstávalo dříve, abychom stíhali sbalit stany. Po snídani, která byla výborná díky makovcům, jsme se vypravili do blízkého kostela. Bohužel se nám stala taková ta patálie. Klasika v podobě toho, že vstaneme dřív, abychom kostel stihli, ale když už tam jsme, tak se dozvíme, že zrovna ten den mše není, protože kněz je na nějaké oslavě v Ledči. Paráda. Po tomto se rozhodlo, že se přesuneme k vlakové zastávce ve vesničce Budčice. Kousek před zastávkou jsme to však zacampili, nasvačili se a Cid znovu četl Hochy od bobří řeky. Ve správný čas jsme vyrazili na vlak a jelo se zpět do Havlíčkova Brodu.

*Samson? Legenda praví, že je to bájná přírodní senzace, která se rozmnožuje výtrusy ze sebe sama. Výtrus prý spadne na zem, a během pár dní, z něho vyroste nový Samson. V dnešní době se Samson, známý spíše jako chleba, nerozmnožuje výtrusy známými jako drobky. Pekaři prostě plácají nějakou tu jejich alchymii, až z toho vyjde tzv. chleba. Teď už znáte pravdu. Ale každý by měl alespoň jednou v životě ochutnat nefalšovaného, bájného Samsona, jako my.

Alex Gašpar - Saša

Tento článek byl přečten již 2083 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook