Víte, co jsem zahlédl při odpoledním návratu z lesa dole na louce u řeky? První ocún. Má takové divné jméno. To lidové označení naháček se mi zdá přiléhavější. Kdovíproč má tato krásná, byť jedovatá rostlinka nějak převrácený životní pochod. Jiné kvetou zjara, pak mají listy a semena. Jen ocún si vzdoruje a dělá to opačně. Vykvete si klidně na podzim a na jaře vytvoří semeník, který chrání v travním porostu svými mohutnými listy. Ty v žáru léta zežloutnou a opadnou, semeník jedním puknutím tobolky rozhodí zralá semínka a s přicházejícím podzimem vydá cibule ten krásný a pomíjivý kvítek, podobný zimomřivému naháčkovi ve studené zrosené trávě.

Jeho křehoučkou krásou chci dnes pozdravit Řeku. Jinak se přece mé rodné Sázavě u nás neříká. Uteklo v ní hodně vody od našeho prvního setkání a její tiché šplouchání zní tichou krajinou i hlukem lidských sídel, která jsou na její modré niti navlečena jako barevné korále. I my lidé často říkáme: "Uteklo to."

Ano, uteklo to. Scházím pomalu loukou k zátočině. Je tam ve břehu zvláštní kámen. Proudy vod v něm za tisícky let vyhloubily tři stupně. Teď na konci léta je ponořený ve vodě jen jeden. Druhý omývá hladina za normálního stavu a třetí, ten se ztrácí za přívalů. Povodeň pak zaplaví kámen docela. Jindy je jeho plocha pohostinnou pro ptáky, žáby i rybáře a opleskaly ji bosé nohy koupajících se mnoha generací.

Usedám a nabírám do rukou vodu. Protéká mezi prsty a smáčí ty tři stupínky, po nichž se do vody sestupuje a z ní zase vychází. Ne, dnes už nevstoupím. Je čas loučení s létem.

Sbohem, letní Řeko! Zůstaň tu, věrná, vlídná v zlátnoucích podzimních březích, v ledovém sevření zimy, ať dočkáme Tvého mnohovodého jara a teplých zčeřených vod léta.

Sbohem, kameni z tvrdé vyvřeliny. Tvé tři stupně mi často a dobře posloužily. Byly oporou mých nohou i mých úvah. Když jsem se tu v létě koupal k cestě za rovery k jejich táborovému ohni, ukázal jsi mi, co jim mám říci. Tvé tři stupně jen dělí celek užitečnosti stejně jako tři základní principy naši ideu. Tak jsem to vnímal před ponořením do vln. Jinak tomu bylo při výstupu. Já odpočítával ty kroky povinnosti: k sobě, k bližním, k Nejvyšší Pravdě a Lásce. A po těchto stupních chci chodit dál a dál, znovu a znovu. Už vím, že to bude stále těžší, ale to mne neleká.

Já jdu. Jdu zvolna a opatrně mezi růžovými naháčky. Jdu k cestě, která se klikatí k domovu. Domov je jistota, jistota lásky. A Vám, milí čtenáři, nabízím na pozdrav svou levou ruku. Ještě je vlhká od posledního smočení v Řece. To ale jenom proto, aby připomněla, že nás na pár chvil svedla voda, proměnlivá, krásná, životadárná a nekonečně štědrá. Po ní posílám svůj pozdrav.

Balú - Petr Hájek

Tento článek byl přečten již 1447 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook