Skautský extrémní závod dvojic
5. - 7. listopadu 2010

Těsně před půl pátou ráno nás budík vytrhne z lehkého spánku, který trval jen několik málo hodin. Probouzíme se v tělocvičně společně s dalšími 140 lidmi. Někteří snídají energetické tyčinky a zapíjí je ionťákem, jiní sklání hlavy nad mapou. Start závodu se kvapem blíží...

Po prázdninách jsme se Cidem sebrali odvahu a přihlásili se na "Z3V", jak se tomuto závodu často zkráceně říká. Letošní ročník se konal první listopadový víkend v Ostrově nad Ohří, pod Krušnými horami. Do místa dění jsme dorazili již v pátek navečer, abychom se stihli zaregistrovat a připravit se na náročný den. Chtěli jsme se hlavně pořádně vyspat. To se nám ale nakonec podařilo jen z části... Příště už dáme na rady organizátorů a přibalíme si s sebou špunty do uší, v tak velkém počtu účastníků se vždycky najdou zdatní dřevorubci :-)

Ráno ještě letmo kontrolujeme batohy, jestli máme všechno potřebné. Hlavně mapu v pořádném mapníku, energii na celý den v nejrůznějších podobách :-), pití a trochu oblečení, kdyby byla nouze.

Přesně v 5:00 je odstartováno. Vydáváme se na trať spolu s dalšími nadšenci, kteří byli připravení načas, některé týmy ještě v tělocvičně narychlo dobalují věci... Venku je příjemně, žádná velká zima a hlavně neprší. Po několika stech metrech se dostáváme za město a pole najednou ozáří spousta světlušek. Jsou vidět vláčky dvojic i odvážlivci, kteří volí cestu na vlastní pěst. Poprvé trochu bloudíme. Člověk si říká, že orientaci v mapě zvládá levou zadní, ale tma okolí úplně změní, navíc je to závod a každý chce dosáhnout co nejvýš. V takové situaci se lehko chybuje. Za chvilku ale nacházíme správnou cestu a říkáme si, že už se nenecháme strhnout. Rychlým krokem se vzdalujeme od Ostrova. Vláčky se trhají a po pár kilometrech vídáme světýlka ostatních závodníků už jen někdy. Hned cestou na první stanoviště nám zkušenosti s pohybem v terénu a taky trocha štěstí :-) pomohly dosáhnout místa, kde byl připravený "paměťový" úkol. Zdolané kilometry nás sice probudili dostatečně, i tak ale nebylo zapamatování si čísel v předkreslené tabulce snadné. Příjemně nás překvapilo, že jsme sem dorazili jako třetí. Odvaha zvolit vlastní cestu se tedy vyplatila.

Již ze zadání pozice dalšího bodu bylo zřejmé, že máme před sebou vodní úsek. Seběhli jsme tedy k Ohři a podél ní pak proti proudu pokračovali až do Radošova. Bylo už krásně vidět, cestou jsme si prohlíželi nejen samotnou řeku, ale i její okolí. Nevěděli jsme, že to všechno a ještě mnohem víc uvidíme zanedlouho přímo z vodní hladiny. V malé vesnici bylo na louce u jezu připravených 70 kánoí. V zadání úkolu stálo: "Dejte odpočinout svým nohám, na řadu přicházejí ruce." 14 kilometrový sjezd nám sednul, bylo příjemné nemuset jít chvilku po svých. V cíli etapy jsme se zahřáli teplým čajem z várnice, posilnili se sušenkou z vlastních zásob a pokračovali dál.

V průběhu cesty ke třetímu úkolu začalo mrholit a v botách se ozývaly první puchýře. Už poměrně zdálky jsme zahlédli skály stojící nad řekou poblíž Perštejna nad Ohří. Na stanovišti bylo natažených několik lezeckých cest. "Máte 30 minut, uvidíme, kolik toho stihnete," zaslechla jsem. Lana nám nejsou vůbec cizí, ale lézt v pohorkách na mokrém kameni nebylo lehké. Půlhoďka utekla jako voda. Nakonec jsme nasbírali poměrně hezký počet bodů. Pod přístřeškem ošetřili nohy, dotáhli pohorky a pak opět nahodili batohy. Nad námi se někde v dálce tyčil Klínovec a další vrcholky s podobnou výškou. Byli jsme v jednom z nejníže položených míst závodu, čekalo nás tedy poměrně dlouhé stoupání.

Se zdolanými metry nadmořské výšky se mrholení měnilo v déšť. I tak nám ale chuť závodit nechyběla. Na část úseku se k nám přidaly ještě další dva týmy, pohybovali jsme se stále na špici závodního pole. Na jedné z křižovatek jsme zvolili jinou cestu než ostatní a pokračovali tak dál zase sami. Přes nízký les, po okraji rašeliniště až na vrchol holého Hájského kopce, kde nás čekal další úkol. V nohách jsme měli přes 35 km. Pro splnění byly důležité hlavně pevné ruce bez třesu. Proplést malé kovové očko z jednoho konce větrem rozkmitaného drátu na druhý (s co možná nejmenším počtem dotyků), to byl pro zmrzlé ruce dobře zvolený úkol. : I to jsme ale zvládli a tak nezbývalo než se vydat na nejvyšší vrchol celého závodu - Klínovec. Nebylo to daleko. Cestou jsme se pod stříškou budky v lyžařském středisku zasytili obloženou bagetou. Dál jsme stoupali po sjezdovce vzhůru, vrchol se před námi halil do mlhy. Když jsme dorazili ke stanovišti, nebylo vůbec nikoho vidět. Naštěstí organizátoři nebyli daleko. Sundat kolíčky z prádelní šňůry, to není nic těžkého... Jen kdybych při tom neseděla Cidovi na ramenou a mohla používat ruce. Do pusy se jich přece jen nevejde tolik, kolik by člověk doufal. :

Že bychom měli před sebou už jen návrat do Ostrova? Souřadnice místa dalšího úkolu nás vyvedly ze snění... K dešti se přidal vítr a závod byl čím dál tím náročnější. Nevěděli jsme, jak si stojí ostatní týmy, ale bylo jasné, že několik jich nejspíš už skončilo. Po cestě jsme vyměnili mokré ponožky za suché a navlékli další vrstvu oblečení pro zahřátí. Přes Boží dar na Popovskou horu to bylo kolem 12 km. V nohách byl cítit každý krok, začalo se stmívat. Pod vrch, na kterém mělo být další stanoviště, jsme dorazili už za tmy. Dvě blížící se čelovky nám prozradili, že tam nejsme sami. Jeden z týmů v okolí nějakou dobu bloudil a tak jsme mu pomohli najít místo plnění posledního úkolu. Když si člověk myslí, že ze sebe už vydal většinu sil, dokáže ještě stále neuvěřitelné věci. :-) "Kolem hořícího ohně po dobu tří minut přeskakuj a podlézej parťáka," tak znělo zadání. Při tom museli rozmrznout snad všichni závodníci, kteří zvládli dojít až sem. Podepsali jsme se na arch přeživších jako čtvrtí. Čekala nás už "jen" cesta do Ostrova...

Snad díky této radostné euforii jsme párkrát špatně odbočili. Na turistické mapě s měřítkem 1:50 000 je vyznačeno jen několik málo výraznějších cest. Když už se ale vidíte v cíli, zdá se vám jako ta správná snad každá cesta, kterou potkáte. Několikrát jsme se vraceli, hledali nové cesty a pak zase bloudili. To vše na příkrém úbočí kopce zarostlém neprostupnými křovisky za chabého svitu čelovky. Na dosah a přece tak daleko... Světla Ostrova jsme měli jako na dlani. Jak se k nim ale co nejrychleji dostat? Nakonec jsme našli cestu, po které jsme původně chtěli jít. Náhle několik desítek metrů od nás zablikala dvě světýlka. To nám opět rozproudilo adrenalin v těle. Teď se přece nenecháme předejít (předběhnutí snad v této fázi závodu už ani nepřipadalo v úvahu), zrychlili jsme tedy krok. Za chvíli jsme míjeli ceduli s nápisem Ostrov. Některé z ulic byly pro nás známé, druhý tým jsme setřásli. Pár stovek metrů, poslední kroky a už jsme procházeli chodbou školy, odkud jsme před 15 hodinami vyrazili. Bylo tam poměrně živo. Když jsme předávali naše startovní číslo, jedna z organizátorek nám řekla: "To je parádní, že jste prošli celý závod, jste čtvrtí. Většina týmů, co tu teď je, to v průběhu vzdala." Pořadí bylo nad naše očekávání. Původně jsme chtěli hlavně přežít:-) Sprcha, guláš a teplo spacáku, je to zdárně za námi.

Člověk si až zpětně uvědomí, v čem všem obstál. 60 km pěšky, 14 km na lodi, 5 týmových úkolů, déšť a vítr... Až se zacelí puchýře na nohách a my budeme moct zase normálně chodit, zůstane nám skvělý pocit z toho, že jsme překonali sami sebe, přiblížili se hranici svých možností a prožili víkend, který opravdu stál za to! Jsem zvědavá, co nás bude čekat příští rok. Sejdeme se na startu? :-)

Radka Čapková - Ráďa

Tento článek byl přečten již 1703 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook