Všelijak si pohrávalo březnové počasí s mou řekou. Vzduté šedivě hrozivé vlny nesly s sebou kusy ledu i všelijakou lidskou špínu pohozenou kamsi do kopřiv a rákosí na březích. Dost možná, že i některý nevychovaný a nevděčný Sázavan využil té situace a vhodil do kalného a studeného proudu své odpadky. Je to, jako by je hodil po živém člověku, vždyť ta jarní voda je také živá. Jenže po člověku hodíme častěji zlým a nelaskavým slovem. Zraňuje to jako kámen, jen neviditelně, na duši. Co hůř, zraňuje to i duši hazeče. Dnes hodil slovem, zítra rozvine nelaskavé myšlenky, pozítří už možná hodí kamenem nebo vystřelí na jiného člověka. Kolik takových tragedií viděly břehy mé řeky!

Četl jsem ale v jedné pěkné knížce smířlivou větu ...a řeka Sázava plyne, odnášejíc osudy i tváře lidí... Asi ano. Řeka očišťuje své povodí a málo se stará, že sama tím může utrpět. Ona věrně slouží.

Její očistný proud lemují kvetoucí olše, jívy, vrby. U přítoků a na prameništích už vykoukly první nesmělé špičičky trav a zelené penízky orsejů. Bažiny olšin jsou plné klinkání bledulek za poledního slunce a míří k nim první pilné včely.

Blíží se slavnost Vzkříšení. Ať si ji v mysli spojím se vzkříšením života po chladné a zničující zimě, ať s myšlenkou na vlastní život, ať na křesťanskou Paschu Páně, ať na židovský Pesach, všecky říkají totéž: Přejdi! Pascha je přechod. Vzkříšení je přechod. Přechod je naděje, ale vyžaduje odvahu. Má takové i má řeka.

Znám aspoň pět míst, kde lze přejít z břehu na břeh za pomoci ochotných balvanů, které nastavují svá záda nohám rybářů, turistů, skautů i poutníků. Chce to jen odvahu.

Budou Velikonoce. Jsou Velikonoce, Pascha - přejití, přechod do života v novém, lepším rozměru. Řeka a příroda kolem ní ji slaví očištěná. Však i jarní déšť a bloudivý dubnový sníh přicházejí jenom proto, aby očištění dokončily a zúrodnily jarní ornici, která voní.

Pojďte, sedneme si na chvíli, třeba sem, na rybářskou pramičku, uvázanou řetězem jako věrný pes. Složíme hlavu do dlaní a štěrbinami prstů budeme hledět na řeku. Cítíš? Ona kolébá tvé tělo i tvou mysl. Začíná jaro v nás. Než odemkne řeku petrklíč, zkusíme chvíli mluvit se sebou a k sobě. Jaké budou mé vnitřní Velikonoce? Přejdu i já s odvahou k lepší dimenzi? Čím začnu?

Jdu. Žlutá kvítečka křivatce pod topolem mi říkají, že mám narovnat křivky své životní stezky. Pukající smolné obaly topolových pupenců teď zavoněly ve větru, jako by chtěly potvrdit ta rozhodnutí: "Neboj se začít, my také teprve začínáme."

Petr Hájek - Balú

Tento článek byl přečten již 1434 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook