Listopadový kalendář otvírá svátek Všech svatých. Stará lidová pranostika říká, že na ten den je poslední léto, léto Všech svatých. To ale má vrtkavé trvání. Táž pranostika o něm říká, že trvá buď jeden den, jednu hodinu, nebo jednu minutu. Tím smutným žertem začínám i já svou cestu k řece. Její unavená hladina už vybírá mýto za poslední letní plavby - unáší zlaťáky spadaných listů. I ty jsou už poslední. Břehy posmutněly dozrálými semeníky kopřiv a jen věrná kyprej volá svými fialovými květy po smíření.

Opravdu tento měsíc potřebujeme. Potřebujeme se smířit se skutečností, že letním zážitkům odzvonily poslední nizoučké lesní zvonky. Potřebujeme se smířit s tím, že už nevykonáme, co jsme nestihli vykonat. Potřebujeme uzrát jako dozrávají semínka v šišticích úborů orobinců. Jak krásně vzrostl ten strážce břehu v letním čase! Vždycky mne bratr orobinec učil, co je to zrání, co rozdávání a co trpělivost. Jeho uzrálý klas, pro svou jednoduchou krásu a barevnost obecně zvaný doutníkem, je ozdobou každé mokřiny. Dozraje a čeká.Čeká trpělivě. Nechá se zbičovat podzimním větrem, plískanicemi. Vyhlíží pak nezlomen i ze zimní závěje a potom přijde jeho malý zázrak. Ve studeném zimním slunci pukne a droboučká chmýrnatá semínka rozhání zimní vítr. Jen málo z nich přežije, jen málo jich úrodné jarní tání přisaje k vonící jarní bažině. Orobinec to ví. Rozdal se. Stojí na svém místě v trapné nahotě prázdného stvolu, ale v zemi už sbírá sílu pro nový, větší a krásnější květ, který pak vydá ještě více těch chmýrnatých poslů života - semínek.

Nezoufat si, nenechat se otrávit, nenechat se od svých dobrých skutků odradit únavou! To si nad šednoucí hladinou řeky potřebuje má skautská duše připomenout. Ono se do nové šedivé všední práce nechce. Zdá se o to šedivější, o co krásnější je vzpomínka na blednoucí už zážitky z léta.

Bratr orobinec ale říká, že to krásné je začínat vždy znova že je dobré rozdávat a nestarat se příliš, kolik těch rozhozených semínek přijde nazmar a kolik se jich uchytí. Tak nás učí, jak je moudré trpělivě čekat.

Začíná uplakaný dušičkový čas. Řeka jej vítá smutkově chladnými závoji mlhy i zrcadélky ledu na písčitých náplavkách za časného rána, které ještě mizí za denního slunce. Zvedám z té prochladlé země kamínek. Studí v dlani, ale po chvíli se zahřívá. Než ho vrátím řece, nechávám si ho jako průvodce vzpomínek. Myslím na ty dobré duše, které jsem potkával na břehu řeky. Nemají už lidskou podobu. Odešli, kam odcházely generace před námi, kam odejdeme i my - do Boží náruče.

Dávní sázavští plavci v den Dušiček postáli na břehu, pomodlili se a na hladinu řeky spustili prostý chvojový věneček za ty, kterým voda vzala života za své mrtvé kamarády. I já se skláním k vodě, ne s věnečkem, jen s droboučkou větvičkou. Ta postačí.

Balú - Petr Hájek

Tento článek byl přečten již 1353 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook