Máme tu říjen, měsíc padajícího listí. Zlatavé, špinavě hnědé i purpurové unáší i hladina řeky. Mírně se zvedla podzimními dešti, ale ještě není ziamvě šedá, jakoby si chtěla sama znovu zavzpomínat na lesklé hřebínky letních vlnek. Jen po ránu tu plyne ozdobena závoji z mlh, které míří od hladiny do luk a k lesům.

Na staré hrázce z kamení a hlíny zvedá svou korunu hloh. Roste tu, co pamatuji a je z něho už velikán mezi keři. Rád se dívám na jeho uzlovaté kořeny.Obepínají kamení, svezené sem generacemi a navršené jako ochrana přilehlých pozemků před povodní. Zvláštní: Jen jednou, za "stoleté" jarní povodně jsem viděl Sázavu přelít se přes hřeben staré hráze, jen jednou si za svůj život vymáchal hloh své kořeny v říční vodě. Spojuje zde moudrost a rozvahu dávno zemřelých hospodářů se svou rozvahou a krásou. I letos vyvážil množství májových květů pečlivě, aby uživil teď, ve vrcholícím podzimu, dostatek svých červených hložinek. Roverský keř! Už dost vystavoval své obsypané větve sluníčku pozdního léta i dešti prvních dní podzimu. Na pohled dospěly a zkrásněly červené korálky hložinek, ale chuť, tu neměly žádnou, leda svíravě trpkou a nevábnou. Teď je jejich čas. Plody hlohu sežehl první mráz a on nebojácně, ba dychtivě natahoval ruce svých větví. Je moudrý. Ví, co potřebují jeho děti k dokonalosti: nejen slunce a vodu, ale i to poslední otužení. Proměnilo chuť hložínek. Jsou měkčí, příjemně navinulé, osvěžující, léčivé.

Proč to všechno vyprávím? Proč si tu povídám se stárnoucím bratrem hlohem? Vidím v něm živoucí symbol skautského života. Ona nestačí jen úsměvná pohoda a radost, jakou přináší náš společný život. Je potřeba i odvahy a síly nasadit se pro užitečné dílo, je potřeba dát se sežehnout obtížemi na skautské stezce a hlavně: vytrvat. Bratr hloh to umí, po desítky let to rok co rok opakuje a jako erbovní rostlina našich roverů vyzývá k následování.

Říjen červených šípků, brunátných hložinek a temně rudého listí psího vína mi to všechno znovu připomněl. S posledními hřejivými paprsky slunce, které jim všem dodávají závratný a tolik pomíjivý lesk, se s nimi loučím. Loučím se s nimi i s Vámi, milí čtenáři, ne ve smutku z pomíjivosti té krásy, ale s velikou nadějí. Znovu to všechno bude, znovu se všechno obnoví a my budeme u toho. Budeme ale o zkušenost a moudrost zprostředkovanou hlohem na břehu moudřejší a bohatší.

Balú - Petr Hájek

Tento článek byl přečten již 1444 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook