Prosincové zamyšlení nemůže být jiné, než adventní. Už ten čas neohlašuje zvonek z věžičky kostela sv. Kateřiny, který za mého dětství zazníval do každého sobotního večera a každého nedělního rána a po ohlášení "své" poutní slavnosti se v nedělním ránu připojoval jen ke skromnému zvuku Barborky z věže děkanského kostela.

To ještě doznívaly staré zvyky. Adventní ztišení respektovaly i zvony a místo hlubokého tonu Václavova zněl po celý advent jen slabý a vysoký ton Barbory a dokud tam ve věži visel jejich nejmenší bratříček Josef, pak bilo i jeho srdce.

Jestli mám ale sáhnout ještě hlouběji, do světa pověstí, pak vězte, že neopakovatelně jedinečnou svatomikulášskou pověst má právě město Brod. Víte, kdo o mikulášském svatvečeru zvonil na věži kostela P.Marie klekání? No přece brodská smrt. Ta prý za toho tajemného soumraku sestupuje ze svého věčného pranýře na radniční věži a spěchá nikým nespatřena přes náměstí, aby vystoupala na věž a splnila tam svou povinnost, kterou celoročně nahrazuje cinkáním maličkého zvonečku ve své ruce.

Kdovíkdo a kdy tu romantickou pověst připsal věžím a zvonům města nad Sázavou! Snad je jen ozvěnou starých zvyků, snad měla dřívějším lidem vysvětlit, proč štědrého biskupa provází v přestrojení nejenom čert a anděl, ale také smrt, která připomíná v každém navštíveném domě, že máme myslet i na poslední věci člověka, ať jsme malí, nebo velcí, zdraví nebo nemocní, mladí či staří.

Ono to všechno ale do adventu míří s takovou silou a takovou vroucností, že mi to nedalo a musel jsem si zavzpomínat. Vždyť to je nové a nové opakování výzvy ke konání dobra, jaká zní z našeho skautského zákona, slibu i příkazů. Ona i světélka na zeleni věnce za těch studených a dlouhých nocí říkají totéž : Když už nás rozsvěcíte, jestlipak se ve Vás také víc a víc rozhořívá světlo a teplo, světlo Pravdy a teplo Lásky? On ten věnec chce být živým symbolem. Až ho budete splétat, až ho budete zdobit, až ho budete rozsvěcet, zkuste chvilku mlčet. To ticho je dobrá příležitost k rozhovoru : sám se sebou, sám s odkazem předků, sám s Bohem. To je advent.

Až pak konečně zazní slavně brodské zvony i se stařečkem Vilémem, aby ohlásily, že znovu slavíme narozeniny Lásky, která spasila svět, můžeme vzpomínat: Ten jásot rostl z tišších tónů, stejně jako velké činy se skládají z nepatrných dobrých skutků. Ty jsou tím největším důvodem naší lidské vánoční radosti.

Smekám svůj skautský klobouk před zvony a jejich hudbou, která volá k zamyšlení a modlitbě. Vždyť dávný zvonař je obdařil v líbezně znějícím kovu vším, čím jsem obdařen i já : tělem i  srdcem. Ty větší mají i korunu - věnec vítězství . Ten patří v konečném cíli jen Dobru a dobrým. Chci do té řady patřit.

Balů - Petr Hájek

Tento článek byl přečten již 1480 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook