Do chmurného pozdně srpnového rána jsme se každý ještě ve své postýlce doma u maminky probudili s vědomím, že zítra bude vše úplně jinak - nastal den odjezdu na "divoký východ" do Malé Fatry k Weberům na chatu, kde nás již čekal pan domácí = Lišák.

My zbývající (Cid, Roland, Krtek) jsme se sešli po ranní mši sv. v klubovně abychom si rozebrali potraviny a v 11:37 jsme již mohli vyrazit rychlíkem Euro City (EC) do Kolína po té do Žiliny, z ní do Kraĺovan a pak již konečně ještě asi 4 km na Kraĺovany zast., kde nás již čekal Lišák, aby nás odvedl do chaty. Ale to předbíhám, protože nezmínit se podrobněji o více než 8-mi hodinové cestě se prostě nedá.

Vše začalo pohodlnou jízdou écéčkem, která byla ale patřičně nudná - pokračování bylo již zajímavější - po přestupu do přecpaného vlaku Cheb - Žilina jsme se se slovy "maximálně nás vyhoděj" pohodlně usadili v 1. třídě, kde jsme se statečně udrželi skoro hodinu a půl než nás spolu s pankáči ze sousedního kupéčka průvodčí vykázal mezi chudinu druhé třídy. A tak jsme stáli......stáli.....stáli......stáli až skoro na hranice, když v tom se najednou celý vagon začal hrnout ven na nástupiště. Tedy skoro celý - až na nás kteří se zatlačeni a zašlapáni davem na záchod bujaře radovali, že si sedneme. Radost však brzy přerušil průvodčí, který si na nás snad zasedl nebo co a opět nás vyhodil - tentokrát si vymyslel, že musíme jít do zadní části vlaku, protože přední vagóny se zde odpojují a dál již nejedou. A tak jsme jako poslední vlezli do přeplněného vagónu a málem opět stáli. Objevili jsme však kupéčko s pouze dvěma obyvateli, každý z nich ležel rozpláclý přes čtyři sedačky, zřejmě aby zabránili tomu, aby si k nim někdo přisedl. Na nás si však nepřišli - vyškoleni dvouhodinovým postáváním v uličce jsme k nim vtrhli a než se stačili vzpamatovat už jsme seděli. Po několika desítkách minut nás dokonce opustili a vystoupili - radost však opět netrvala dlouho. Tentokrát bylo třeba posunout se o dva vagóny dopředu, protože náš končí na hranicích, jak nám oznámila průvodčí. Přisedli jsme tedy k postaršímu důchodci, který jak jsme záhy zjistili "Má rád takové chlapce". O zábavu tedy bylo postaráno - škola života právě začala...

Rada stíhala radu a povídavý stařík se nepřestával a nepřestával vyptávat. Když už jsme mu asi po čtvrté říkali odkud že to jedeme, dozvěděli jsme se že s ním pojedeme k jeho velké radosti až do Žiliny - jaké štěstí! :-) Pár rad do života:

1) Když nevíš jak oslovit dívku, oslov ji prostě Mariánko a ona ti již své jméno řekne sama. Tato rada nám byla udělena poté, co Roland svým zrakem zabloudil na slečnu jdoucí po chodbičce okolo kupé.

2) Najít si dobrou práci není jen tak a člověk se o ní musí řádně poprat.

3) No řekl nám toho tolik, že už si to ani všechno nepamatuji. Zazpíval nám dokonce i několik písní jako Kolíne Kolíne či Mariánko má. V Žilině jsme se tedy se slzou v oku rozloučili a přestoupili na vlak do Kraĺovan. Tam s námi pro změnu cestoval mladý borec, který si ale trochu pletl lidi. No třeba šla po chodbičce taková sličná slečna a on na ní: "Čau!!!" ona se otočila a vyšlo z ní jen jakési neartikulované: "Eéé????!" a on: "Aha...tak nic...Ty vole vona vypadala úplně jak jedna známá!!" Zrudl a snažil se to zakecat tím, že už se mu něco podobného stalo - to zas prý volal na svého kamaráda Štokyho, který ale ve skutečnosti ani v nejmenším nebyl Štoky ani jeho kamarád.

Po asi 40-ti minutovém čekání na nádraží v Kraĺovanech, kde Roland hlasitě vykřikoval Mariánko Mariánko, avšak bez jakékoli odezvy a usoudil tedy, že asi někde dělá chybu, jsme dorazili do Dierové, kde na nás již čekal Lišák. Uvařil dokonce žampiónovou polévku (pozn.: chutnala trošku jakoby mu do ní spadla fusekle, která zažila dvoudenní výšlap na Velký Kriváň...) a tak jsme syti a unaveni dlouhou cestou ulehli a usnuli jako nemluvňata, aby se nám mohlo zdát o nějaké té Mariánce:-)))

Zatím to vypadá že nás čeká fakt docela zajímavý týden:-D

Tento článek byl přečten již 1424 x

Tisknout článek

Sdílet na facebook